ZPRÁVA O KŘTINSKÉ KOSTNICI 

V roce 1991 objevili členové Speleologického klubu v Brně pod chrámovou věží dosud neznámou prostoru, téměř zcela vyplněnou lidskými kostmi.

Odkud se tam kosti vzaly? Z historických pramenů je známo, že chrám byl vybudován na místě dvou zrušených středověkých kostelů. Kolem tzv. českého kostela se nacházel hřbitov a ten musel ustoupit výstavbě chrámu. Tehdy byly kosti přeneseny do krypty pod věží. Vypadá to jako by se původně připravovala v chrámu skutečná kostnice (s přístupem směrem pod dnešním schodištěm), ale josefínská nařízení, že se nesmí pohřbívat v kostelech zřejmě toto rozhodnutí zhatila.

Rozhodnutí prostudovat kosterní pozůstatky ovlivnil nález jedné z pomalovaných lebek, která ležela na povrchu asi 20 m³ velké hromady kostí. Aby se daly prostudovat, musely být kosti přeneseny do druhé krypty, v níž byli původně pohřbíváni kněží a mnichové premonstrátského kláštera v Zábrdovicích, kterým kostel patřil. Tuto těžkou práci vykonali členové speleologického klubu a jejich nadšení pomocníci pomocí malé bedničky, kterou, naloženou kostmi protahovali spojovací chodbou dlouhou 6m, do níž je vstup zazděný v místě okénka v němž je umístěna plastika Panny Marie ing. Garguláka.

Kosterní pozůstatky, datované do 13. - 18. století, se v základních parametrech nijak výrazně neliší od obdobných novověkých souborů. To potvrdil i detailní antropologický výzkum provedený na Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V kryptě byly uloženy kosterní pozůstatky téměř 1000 osob.

Z výsledků výzkumu vyplývá, že křtinští muži se dožívali nejčastěji věkové kategorie 40-50 let. Jejich lebky byly v průměru středně robustně stavěné s výrazně modelovaným svalovým reliéfem.

Podobně jako u mužů, také ženy se dožívaly ponejvíce věkové kategorie 40-50 let, avšak ve více než jedné třetině pouze věku 20-30 let (tento fakt souvisí s nebezpečím porodního a poporodního období). Samozřejmě, že i zde se našly kosterní pozůstatky dlouhověkých jedinců - ty jsou téměř v každé populaci.

Rekonstruovaná tělesná výška dosáhla u mužů v průměru 171,2 cm, u žen 160,0 cm. Obě hodnoty spadají do intervalu vysokých tělesných výšek. Jednou z mnoha zajímavých otázek, se kterou jsme se při studiu křtinské kostnice setkali, bylo posouzení nálezu dvanácti lebek se symbolem vavřínového věnce. Věnec, táhnoucí se po obvodu lebek, se skládá ze dvou ratolestí spojených v týlní krajině buď přímo nebo pomocí ozdobné stužky. U jedné z lebek je kresba v týlní partii evidentně nedokončena. Několik centimetrů nad kořenem nosním je u všech lebek umístěno písmeno T. Celá kresba je provedena černou barvou, která je (podle chemického rozboru) směsí dřevěného uhlí s živočišným tukem.

Sedm lebek bylo určeno podle klasických kritérií jako typicky mužské, čtyři jako spíše mužské a jedna jako spíše ženská. Téměř polovina lebek byla silně poškozena, zejména v obličejové partii. Nepozorovali jsme žádné významné patologické změny a ani takové znaky, z nichž by bylo možno usoudit na příčinu smrti. Pouze u jedné z lebek byl postmortálně v šípovém švu vyvrtaný otvor o průměru 6 mm. Snad měl sloužit k zavěšení lebky, případně k umístění ozdoby na lebku. Jeho okraje však byly ostré a nenesly žádné stopy opotřebení.

Průměrnými hodnotami absolutních i relativních metrických znaků se skupina s nákresy nijak významně nelišila od průměrných hodnot celého křtinského kosterního souboru.

Exhumace kosterních pozůstatků a jejich uchovávání v kostnicích (karnariích či ossariích), tedy tzv. druhý pohřeb, je v Evropě poměrně starým pohřebním zvykem. V našich zemích vznikaly kostnice hlavně ve 14. století. V 15. století byly již "vžitou institucí". Zejména v silně katolických oblastech, jichž se podstatně nedotkla reformace (např. jižní Německo, Rakousko, Itálie) se zvyk "druhého pohřbu" bohatě rozvíjel a vedl až k lidovému kultu předků a duší. Svého vrcholu dosáhl v 19. století. Od 17. do 20. století se v těchto oblastech lebky předků pečlivě popisovaly, aby nebyla možná jejich záměna, když se lidé v karnerech modlili za duše zemřelých.

Je velmi pravděpodobné, že se o vznik kostnic zasloužilo přeplňování, uprostřed vesnic kolem kostela lokalizovaných, a tudíž stísněných středověkých hřbitovů za morových epidemií a válečných událostí. Někteří viděli smysl zakládání kostnic především v memento mori. Lebky vystavené na odiv sloužily jistě, snad již v pozdním středověku, ale především v baroku, připomenutí si smrti, jako např. lebky zazděné ve stěnách některých kostnic, případně fantastické ornamentální dekorace na stěnách a oltářích v některých kaplích v Itálii a u nás např. v Sedlci u Kutné Hory.

Vedle toho označování lebek, tzn. pomalovávání různými symboly a popisování lebek jmény mrtvých, poukazuje na jiné pojetí zvyku. Lidé chtěli mít kosti svých předků nezaměnitelně před sebou, když se v kostnicích modlili za jejich duše nebo když je obdarovávali svěcenou vodou a světlem. V kostnicích, které byly mezi lidem považovány za místo pobytu duší, byly dříve slouženy zádušní mše. Někde se zde také konaly bohoslužby, např. za účelem ovlivnit uzdravení nemocného nebo ulehčit umírajícímu zápas se smrtí. Rušení ossarií probíhalo postupně již od dob reformace, tedy od 16. století. V našich zemích pochází nařízení o tom, že kosti z ossarií mají být uloženy do země na hřbitově z konce devadesátých let 18. století. Nařízení se však plnilo různými způsoby, často vůbec ne.

Do přelomu století existoval na mnohých rakouských venkovských hřbitovech zvyk uložit všechny zemřelé do řadových hrobů, které byly po určitém počtu roků znovu obsazovány. Buď sám hrobník nebo nejbližší rodina se postarala o očistění a vybělení lebky. Očištění se provádělo vyvařováním kostí v kotlích po několik dnů anebo ponořením speciálně upravených proděravělých nádob do jezer, kde se o důkladné očištění kostí od zbytků měkkých tkání postaraly ryby. Za nejlepší způsob bělení lebek byl považován svit měsíce a tak byly lebky vystavovány delší dobu ve střešních výklencích domů. Jakmile byla lebka dostatečně vybledlá, začala další fáze, malování. Používalo se vápna, později klihových či dokonce olejových barev.

Na lebky byly zobrazovány např. vavřínové listy táhnoucí se od záhlaví ke spánku, což zřejmě souviselo v některých oblastech se zvykem korunovat lebky skutečnými vavřínovými věnci. V severních částech Rakouska se častěji setkáváme s kresbami větviček, listů i plodů dubů, vinné révy, buku, vrby, oleandru a břečťanu. Je třeba zdůraznit, že na jedné straně se zobrazovaly obzvlášť bohatě listnaté větvičky, někdy nesoucí plody, zatímco druhá strana byla zdobena jen málo olistěnou větví. Šlo o poukaz na stoupající a klesající křivku života, motivu, který se vrací i na náhrobcích a hrobových křížích. Lebky dětské, svobodných žen a šestinedělek (výjimkou však nejsou ani lebky starců) byly dekorovány reprodukcemi květů, mezi nimiž převládaly růže. V tomto případě šlo o symboliku nebeské radosti, která zesnulého očekává nebo také o symbol "růžové zahrady", která se často i dnes používá jako synonymum hřbitova. Narážkou na zážitky duše na onom světě je také umístění bodláků, jež ojediněle zdobí lebky, neboť duše podle lidové víry musí na své cestě na věčnost projít skrze bodláky a trní.

Lebky nejčastěji pomalovávali a popisovali místní truhláři, méně často hrobníci nebo samotní příbuzní. Mnohde šlo také o domácí putující lidové umělce, méně často učitele a místní kněze. Se změnou způsobů natírání se měnilo popisování lebek časově i místně. Místo celých jmen a povolání zemřelých se zejména ve východním Tyrolsku a Solnohradsku objevil zvyk uvádět pouze iniciály, data narození a úmrtí, případně bylo vystaveno na oltáři nebo zazděno podél klenutí portálu 24 lebek vždy jen s jedním písmenem abecedy s poukazem na to, že každý z nás, ať se jmenuje jakkoliv, podlehne smrti. S popisem se často váže umístění symbolu kříže s monogramem Krista a Marie, pod jejichž ochranu je lebka svěřena. Dodržovalo se pravidlo, že hlavy rodičů i když exhumace byly od sebe časově vzdáleny, byly odpovídajícím pomalováním navzájem podobné. Na lebku otce se umisťoval monogram Kristův, na lebku matčinu Mariin. Lebky se ve většině kostnic vystavovaly na policích nebo velkých oltářních stolech, záleželo pouze na regionálních zvycích.

Jednu z dochovaných kostnic s přibližně dvěma sty pomalovaných lebek je dosud možné vidět v Rakousku, v malebném městečku na úpatí Východních Alp - Hallstattu - v kapli sv.Michala. Zajímavé je, že nejmladší takto označené lebky pocházejí z druhé poloviny osmdesátých let našeho století a byly takto upraveny před necelými dvaceti lety.

Význam a smysl pomalování křtinských lebek je však podle našeho názoru zcela jiný. Téměř shodný způsob označení všech dvanácti lebek svědčí o tom, že v tomto případě nebyla totožnost mrtvých důležitá. Kresba snad spíše symbolizuje nějaký zvláštní povahový rys nebo možná osud společný všem dvanácti zemřelým. Evidentně byly takto označeny kosterní pozůstatky lidí nějakým způsobem výjimečných. Je dokonce možné, že by se mohlo jednat o lebky mučedníků. Historikové se shodují v názoru, že kresby podle svého charakteru pochází ze 17. století. Je obecně známo, že v době pobělohorské dochází u nás ke vzkříšení památky katolických mučedníků a byly to právě Křtiny, které v té době prosluly jako jedno z významných center rekatolizačního hnutí na Moravě.

Možná, že by se podařilo trochu poodhrnout roušku tajemství dvanácti dekorovaných lebek, kdybychom dokázali vysvětlit symboliku kresby, především písmene T uprostřed čelní krajiny. Je možné, že se jedná o poslední písmeno hebrejské abecedy - tau a byli takto označeny lebky osob, které měly být spaseny. Je ale také možné, že jde o symbol kříže, snad antonínského, který má podobu tohoto písmene.

Antonín Veliký byl egyptský poustevník a opat žijící na rozhraní 3.- 4. století. Jeho přísný asketický život přiměl k následování velké množství mladých mužů, takže bývá pokládán za zakladatele křesťanského mnišství. Svatý Antonín Veliký je zobrazován jako stařec s holí ukončenou nahoře křížem v podobě písmene T. Kromě zvonku a vepříka bývá často vykreslen s hořící pochodní nebo nádobkou s ohněm. Spojitost s křtinskými malovanými lebkami by mohla být následující. Chorobě, která se občas epidemicky vyskytovala i v našich zemích - ergotismu, se říká lidově "oheň svatého Antonína" (ignis sancti Antonii). Šlo o onemocnění, způsobené námelovými alkaloidy, které vyvolávaly zúžení cév a často vedly vlivem rozsáhlých poruch okrajových částí těla až k hlubokým snětím -gangrénám. V dřívějších dobách docházelo často ke kontaminaci chlebové mouky žitnými zrny pozměněnými parazitickou houbou Claviceps purpurea. Jedna z posledních větších epidemií postihla české země např.v letech 1736 - 1737. Lidé se s prosbou o uzdravení obraceli právě pod ochranu sv. Antonína a věřili, že s jeho pomocí se jim podaří z této těžké nemoci uzdravit. Bylo by zajímavé zjistit, zda se epidemie námelové otravy - ergotismu nevyskytla v průběhu minulých století přímo ve Křtinách nebo blízkém okolí. To se nám však dosud bohužel nepodařilo.

Další nezodpovězenou otázkou zůstává způsob, jakým se lebky do křtinského chrámu dostaly. Byly označeny přímo ve Křtinách anebo sem byly přineseny, či tento zvyk přinesla osoba, která se s ním někde seznámila? Existují někde u nás dosud neobjevené analogické případy?

Přes řadu podobných otázek, které zůstávají nezodpovězeny, můžeme konstatovat, že křtinská kolekce lebek se symbolem vavřínového věnce je unikátní a to hned ze tří důvodů: jde o dosud nejseverovýchodněji vzdálenou lokalitu od míst maximálního zvyku pomalovávat a popisovat lebky zemřelých, která leží v jihozápadním Rakousku, dále typem kresby, který řadí křtinské lebky k nejstarším svého druhu, a v neposlední řadě proto, že se v českých zemích jedná o ojedinělý nález.

Avšak křtinský kosterní soubor není významný pouze nálezem pomalovaných lebek. Mezi kosterními pozůstatky byly nalezeny kosti se stopami mnoha chorob a v takovém stádiu, v jakém je dnešní medicína už nezná. Kromě zhojených poranění (sečných a bodných), různých zlomenin a dlouhodobých vykloubení, zanechaly stopy na kostech takové choroby jako velmi časté onemocnění minulých století - tuberkulóza (vystavený gibus-vznikl zborcením obratlových těl), časté byly i nálezy kostí postižených příjicí - syfilis (v 18. a 19. století rovněž běžnou chorobou). V genetické laboratoři v Londýně byla potvrzena přítomnost typických fragmentů DNA původce lepry (jeden z prvních dokladů o přítomnosti lepry na našem území). Bylo zde nalezeno 5 lebek se znaky nádorů - tří zhoubných a dvou nezhoubných.

Všechny tyto nálezy obohatily naše znalosti o chorobách, jejich epidemiologii a průběhu a proto můžeme říci, že podobně jako je tomu na pitevnách ZDE MRTVÍ UČÍ ŽIVÉ - Hic locus est ubi mors gaudet sucurrere vitae a to je odpověď těm, kteří se domnívají, že bychom neměli rušit klid mrtvých nějakými výzkumy (takové názory občas také slyšíme). Snažili jsme se připravit zemřelým, kteří chtěli být na věky v blízkosti Panny Marie Křtinské pietní a důstojné uložení jejich tělesných pozůstatků.

Byli bychom velmi rádi, kdybyste pochopili, že nejde o nějakou atrakci. Naším záměrem bylo vzdát hold všem těm, kteří tady byli před námi a na jejichž myšlenky a práci všichni navazujeme. Krypta by se měla stát v tomto uspěchaném světě místem vzpomínek na minulé generace a místem rozjímání. Ráda bych poděkovala všem, kteří se na přípravě krypty podíleli - od nálezců Marka Šenkyříka, Radovana Drtila a dalších členů Speleologického klubu v Brně, ing. arch. Ladislavu Milerovi za projekt krypty, za krásnou výzdobu plastikami ing. Jaromírovi Gargulákovi, za obrovskou pomoc při instalování kosterních pozůstatků kolegům z Anatomického ústavu LF, především dr. Lence Vargové, Martě Lněničkové, Jiřině Menšíkové, Vladimíru Vedrovi, studentkám Přírodovědecké fakulty Tereze Trubačové a Ivaně Jarošové. Za velmi pěkné uspořádání vystavených exponátů patří poděkování výtvarnici paní Stanislavě Bártové a řadě dalších a dalších, kteří se na celé akci podíleli. Moje poslední poděkování však patří tomu, který byl duší celého projektu a bez něhož by křtinská krypta nevznikla - panu Tomáši Prnkovi, děkanovi křtinského chrámu.