KŘTINY U BRNA - MARIÁNSKÉ POUTNÍ MÍSTO

přeskočit navigaci a skočit na TEXT přeskočit navigaci a skočit na AKTUALITY

S platností od 1. 9. 2017 došlo k ukončení aktualizace tohoto portálu.
Aktuální web je na nové adrese: http://www.pmkrtiny.cz/.

HISTORIE - DO KONCE 17. STOLETÍ

Původní křtinské kostely
Období Třicetileté války
Stavební a duchovní rozvoj poutního místa v 2. polovině 17. století

Původní křtinské kostely

Již dříve než premonstráti vystavěli v 1. pol. 18. století dnešní chrám Panny Marie, stávaly ve Křtinách dva středověké kostely. O starším z nich se dobové prameny poprvé zmiňují r. 1299. Byla to malá románská stavba pocházející ze 13. století, jejíž původní vzhled byl zastřen celkovou přestavbou v 2. pol. 17. století. Tento malý kostelík byl označován jako "český" nebo jako kostel Zázračného obrazu či Zázračné Panny Marie. Právě v něm byla po celá staletí vystavena poutníkům k uctívání zázračná socha Panny Marie Křtinské. Proto se tento prostý vesnický kostelík těšil u poutníků mnohem větší oblibě než podstatně rozlehlejší gotický chrám nazývaný "německý". Toto své označení získal proto, že se v něm konaly bohoslužby pro německy hovořící poutníky. První zprávy o německém kostele pocházejí až ze 17. století, ale jeho původ je starší. Zdá se pravděpodobné, že byl založen někdy v 15. století. Mše se v něm sloužily pouze během poutí a ve svátečních dnech. Pro návštěvníky zde byly vystaveny ostatky svatých a další relikvie přinesené z Říma a jiných svatých míst. Křtinský farář Jakub Tiehan jich r. 1738 uvádí celkem 17, například kousek dřeva z kříže Ježíše Krista, vlas Panny Marie, část pláště a hole sv. Josefa, kůstky z těl sv. Anny, sv. Jana Křtitele a sv. Františka de Paula.

Patronem obou starých kostelů byla samozřejmě Panna Maria. Již v 17. století byly okolnosti jejich vzniku natolik zastřené, že samotní zábrdovičtí řeholníci neměli v této věci příliš jasno. O německém kostele se například domnívali, že byl založen Lvem z Klobouk již r. 1210 současně s ženským klášterem, ačkoliv jeho gotický sloh dával tušit, že se jedná o stavbu mladší. U podstatně staršího a památnějšího českého kostela naopak předpokládal spisovatel "Audolí křtinského" pouze prostý původ.

O tom, jak tyto stavby vypadaly v 2. pol. 17. století, se dovídáme ze tří obrázků Křtin. Nejstarší z nich použil r. 1668 opat Olenius ve své knize "Mariophilus peregrinus...".

Nejstarší obrázek Křtin - kliknutím zvětšíte
Nejstarší obrázek Křtin

Na obrázku vidíme český kostel jako nevelkou a nenáročnou stavbu obdélníkového či čtvercového půdorysu s přístavbou po východní straně, k níž přisedá ještě jedna o něco menší. Nad střechou ční jehlovitá vížka. V prostoru kolem kostela se nacházel hřbitov bez náhrobků, který byl ohraničen nízkou kruhovou zídkou. Vpravo o něco výše stojí německý kostel. K jeho prostorné lodi obdélníkového půdorysu na východě zakulaceného se ze severu pojí boční kaple. Kostel neměl věž. Za ním se rozprostírá dvoupodlažní kněžská rezidence a před ním stojí zcela samostatně drobná věž.

Podle této předlohy vyhotovil na počátku 18. století brněnský rytec J. C. Laidig nový obrázek, který použil r. 1706 anonymní řeholník ve svém díle "Poutník křtinský" a po drobné úpravě i o rok později v jeho německé verzi "Kyriteiner Wahlfarter".

Rytina J. C. Laidiga - kliknutím zvětšíte
Rytina J. C. Laidiga

Třetím a nejpropracovanějším obrázkem původních křtinských kostelů je rytina vyhotovená Filipem Kiliánem. Jsou známy tři její originály: dva jsou uložené v Muzeu města Brna a jeden v archivu fary ve Křtinách.

Původní křtinské kostely v 17. století

Tato rytina pochází z poslední čtvrtiny 17. století. Při porovnání s obrázkem z knihy opata Olenia (1668) vidíme, že český kostel je již na straně přivrácené k rezidenci rozšířen o přístavbu. Drobná přístavba stojí též po jeho pravé (severní) straně. Rezidence, vystavěná teprve v letech 1660-1661, má přestavěný vchodový portál a na střeše štíhlou vížku. Od českého kostela k ní stoupá schodiště s malou brankou lemované nízkými zídkami. Vysoká okna německého kostela jsou na Kiliánově rytině zřejmě nakreslena přesně tak jak vypadala, na rozdíl od poněkud nepřesného obrázku z r. 1668. Věž, stojící zcela osamoceně na malém návrší východně od německého kostela, je též jen velmi málo podobná věži znázorněné na starším vyobrazení. Úžlabinou mezi ní a českým kostelem stoupá od potoka schodiště. Kiliánova rytina oproti předchozím obrázkům neznázorňuje pouze sakrální zástavbu, ale i ostatní křtinská stavení. Posouzením výše uvedených skutečností lze rytinu Filipa Kiliána datovat do období po přestavbě rezidence, tedy po r. 1674. Pokud je pravdou, že nečitelný podpis zachovaný na rytině je od A. Lublinského (coby autora kresby, podle níž byla rytina vyhotovena), pak rytina vznikla před r. 1690, protože Lublinský toho roku zemřel.

Neúplnost křtinských archiválií ze 13. až 1. pol. 17. století dovoluje nahlédnout do nejstarší historie Křtin jen v omezené míře. Několik málo zachovaných listin sice umožňuje vytvoření rámcové představy o významu obce v tomto období, ale již podstatně méně svědčí o událostech místního významu. Nejhůře jsme na tom v případě 16. století, z něhož se nám o Křtinách nezachovaly žádné přímé zprávy. Toto z náboženského hlediska významné století, které se nesmazatelně zapsalo do historie církve vystoupením Zwingliho, Luthera, Kalvína a dalších reformátorů, rozšířením reformního hnutí prakticky po celé střední a západní Evropě a vznikem protestantismu, neproběhlo v tomto ohledu jistě zcela poklidně ani ve Křtinách. Přestože si Lutherovy myšlenky našly cestu i do prostředí brněnských klášterů, můžeme předpokládat, že Křtiny v tomto složitém období představovaly jedno z center katolické obnovy na Moravě. Tuto rekatolizační úlohu můžeme sledovat zvláště v následujícím století. Byly to právě Křtiny, jež si zvolil olomoucký biskup kardinál František Dietrichstein za cíl své děkovné poutě věnované vítězství habsburských (tj. katolických) zbraní v bitvě na Bílé hoře, kterou sem osobně přivedl r. 1621.

nahoru

Období Třicetileté války

Století sedmnácté proběhlo ve Křtinách ve znamení válečných hrůz třicetileté války, ale též čilé stavební aktivity, rozmachu poutního hnutí, vzrůstu věhlasu Panny Marie Křtinské.

První tvrdá rána postihla obec již v r. 1611, kdy vznikl na farním dvoře požár, který se rychle rozšířil i na okolní domky. Do půl hodiny ležela v popelu část vesnice rozkládající se směrem k mlýnu. Ve velkém nebezpečí se ocitnul i český kostel, který bezprostředně ohrožovaly plameny hořící fary stojící od něj pouhých patnáct kroků. Jeho střecha byla ohněm silně rozehřátá, ale odolala a kostel nevyhořel. Záchranu kostela považovali později zábrdovičtí letopisci za zázrak. Místu, kde stála vyhořelá fara, se dodnes říká "na spálenisku".

Třicetiletá válka se poprvé negativně podepsala do života zábrdovických premonstrátů za stavovského povstání, kdy byl roku 1619 zatčen opat kláštera Benedikt Waltenberger (1610-1645) a jeho spolubratří. Současně jim byl zkonfiskován i klášterní majetek. Stejnému osudu neunikl ani kostelní poklad ve Křtinách. Porážkou stavovských vojsk na Bílé hoře byly sice vytvořeny příznivější podmínky ve prospěch restituce zábrdovických řeholníků, ale zdaleka tím neskončil válečný konflikt Habsburků s opozicí. Jeho důsledky Křtiny znovu pocítily v r. 1623, kdy sem vtrhly oddíly Turků a Tatarů sedmihradského knížete Gabriela Bethlena. Těsně před jejich příchodem se podařilo duchovním utéci do okolních lesů. Jen jeden z nich křtinský farář Tomáš Novák pro svůj pokročilý věk utéci nemohl, a proto se ukryl na věži pod podlahou. Bethlenovci se vrhli na oba kostely a odnesli z nich vše, co se odnést dalo. Sochy Panny Marie se však nedotkli. Při svém rabování dorazili i na věž, v níž byl ukryt kněz Novák. Chodili přímo po podlaze, pod níž se nalézal, ale nenašli ho. Možná tím unikl osudu svého spoluobčana Jana Cigána, kterého chytili a nedaleko kostela sťali.

Druhou samozvanou návštěvou Křtin se stali 19. srpna 1638 Valaši. Když přitáhli do nedaleké obce Březiny, chytili tamního občana Jana Soukupa a chtěli od něho peníze. Mučili ho tak dlouho, dokud jim neřekl, že je má zakopané v kostele ve Křtinách. Myslel si, že tím unikne dalšímu trýznění a že ho propustí. Valaši ho však dovedli do Křtin a zde jim musel ukázat, kam peníze ukryl. Na několika označených místech pak kopali, a když nic nenalezli, vytáhli ho před kostel a znovu ho mučili. Protože jim nic nového neřekl, nechali ho nakonec být a odtáhli. Z kostela si odnesli pouze několik svíček, nic cennějšího nenašli.

Když na Moravu pronikali Švédové, rozhodl se křtinský farář Norbert Credelius s ostatními spolubratřími ukrýt staré písemnosti a zbylé cennosti na nedalekém Novém hradě u Olomučan. Při svém několikaměsíčním obléhání města Brna v r. 1645, podnikaly oddíly Švédů loupeživé výpravy do širokého okolí. Na den Nejsvětější Trojice okolo deváté hodiny ranní se znenadání roznesl Křtinami křik, že sem míří velký oddíl Švédů. V kostele byla v té chvíli sloužena bohoslužba. Lid i kněží utíkali přímo od oltáře do lesů, kde zůstali ukrytí po mnoho dnů. Švédové však Křtinami jenom prošli a kostelům nevěnovali žádnou pozornost. Pospíchali totiž na Nový hrad, kde čekali bohatší kořist. Zde překvapili nic netušící posádku hradu, hrad vyloupili a zapálili, takže do dnešních dnů zůstal zříceninou. Obrovské bohatství, které zde ukryla celá řada kostelů, klášterů a panství, pak odvezli na šestnácti vozech. Při požáru hradu lehlo popelem vše, co odvézt nestačili, především staré písemnosti. Přitom byly zničeny křtinské archiválie, mezi nimi tzv. "Stará křtinská kniha", která by dnes byla zvlášť cenným zdrojem informací o málo známé historii Křtin v rozmezí 13.-16. století. Podobnému osudu neunikla ani značná část archivu zábrdovického kláštera po jeho obsazení Švédy v r. 1643. Křtinské kostely však zůstaly válkou nedotčeny, takže již r. 1645 mohl statečný obránce Brna jezuita Martin Středa (Stredonius) vyslat do Křtin děkovnou pouť za záchranu města při švédském vpádu.

nahoru

Stavební a duchovní rozvoj poutního místa v 2. polovině 17. století

Neutichající popularita Křtin doprovázená zvyšujícím se počtem příchozích poutníků nutila premonstráty ke stálé stavební činnosti. Velké zásluhy si získal opat Godefridus Olenius (1650-1682), který využil klidu po válce k rozsáhlým přestavbám a úpravám obou kostelů i dalších staveb. A tak v letech 1652-1653 došlo k přestavbě německého kostela, jemuž po stranách přibyly dvě nové kaple, dále získal novou předsíň, tři nové oltáře a kůr pro hudebníky. V letech 1657-1658 byl podroben totální přestavbě starý český kostel. Kromě kůru a oltáře byl kompletně rozbořen a od základů vystavěn znovu v prostornějším provedení. Kromě toho v něm byl zřízen nový hlavní oltář pro sochu Panny Marie, později (1674) byla po boku kostela přistavěna sakristie a za hlavním oltářem byl pro pohodlnější přístup poutníků probourán nový vchod. Roku 1675 vysvětil v českém kostele opat Olenius tři nové oltáře. Aby nemohlo znovu dojít k podobné události jako v r. 1611, kdy hořící fara málem zapálila i český kostel, byla r. 1660 stará fara zrušena a místo ní byla v letech 1660-1661 vystavěna v místě dnešního zámku nová rezidence pro zdejší kněze. Roku 1668 byla na hřbitově postavena nová kaple, vhodná pro podávání přijímání, která byla později (1672-1674) přestavována. Zasvěcena byla sv. Anně, ale obecně byla též nazývána "vyškovská". Kromě dalších stavebních prací byla r. 1679 rozšířena rezidence.

Přes toto rozsáhlé budovatelské úsilí v 2. pol. 17. století zůstávali premonstráti stále o krok pozadu za skutečnými potřebami poutního místa. Poutníků rychle přibývalo, a zatímco r. 1658 zde bylo zaznamenáno na 7 000 komunikantů (přijímajících), 17. května 1676 jich bylo v jediném dnu přes 14 000 a za celý rok 1713 již přes 38 000, přičemž se jejich počet nadále zvyšoval. Od poloviny 18. století jich zde bylo v jednotlivých letech zaznamenáváno 50-60 tisíc. Do Křtin již nenacházeli cestu jen obyvatelé Moravy, ale přicházeli i poutníci z Čech, Slezska a Uher. Z tohoto důvodu musel zábrdovický klášter zvýšit počet kněží trvale působících ve Křtinách (1668). Ti zde žili podle vlastních pravidel odloučeni od svého kláštera. Tuto řádovou komunitu, jejíž představený směl používat označení "praeses", schválil r. 1671 strahovský opat. Přesto zábrdovičtí premonstráti nebyli vždy schopni zajistit plynulý chod poutí. Vypomáhali jim proto i kněží z jiných řádů, například brněnští jezuité nebo rajhradští benediktíni.

Hlavní poutě bývaly dvě do roka a trvaly vždy několik dní. První z nich bývala největší a začínala v neděli po nanebevstoupení Páně. Druhá, menší pouť se konala na den Navštívení Panny Marie. K těmto starým poutím přibyla na konci 17. století pouť zavedená paní Zuzanou Kateřinou Liborií z Dietrichstejna.

O tom, jak poutě probíhaly, nám vypráví neznámý řeholník ve svém spise "Audolí křtinské" z r. 1665. Již ve čtvrtek před hlavní poutí přicházely malé skupinky poutníků, v neděli pak přišlo procesí z Brna, čítající přes 4 000 poutníků. Uprostřed průvodu byla nesena na nosítkách socha Panny Marie. S procesím přicházelo až 150 mrskačů, jejichž účast byla pozůstatkem tzv. flagelantství. Bylo to lidové hnutí, které pokládalo mor za trest boží. Proto se mrskači sami trýznili bitím okovanými důtkami v přesvědčení, že se tak sami potrestají za své hříchy, a tím uniknou této nemoci. Podobné menší procesí přicházelo z Vyškova a okolních vesnic.

Během poutí se Křtinami nesl ve dne i v noci zpěv a modlitby. Když se setmělo, bylo vidět na okolních kopcích stovky ohňů, u nichž se mnozí z poutníků mrskali po celou noc. Mše svaté se konaly nepřetržitě v obou kostelích. Na památku si poutníci kupovali u kostela nejrůznější obrázky, křížky, růžence a jiné předměty. Do Křtin též nacházelo cestu i mnoho žebráků, na něž zde čekala štědrá almužna.

Na konci 17. století přežívaly oba původní kostely v nezměněné podobě a byly na nich prováděny jen nejnutnější udržovací práce. R. 1695 dostala střecha českého kostela nový šindelový kryt, r. 1702 dal Arnošt hrabě z Gellhornu a Blanska položit v témže kostele novou podlahovou dlažbu ze čtverců obyčejného kamene a černého mramoru. O dva roky později přibyly na křtinské věži hodiny a v r. 1708 byla na střeše německého kostela a kaple sv. Anny položena nová krytina. Přesto ale německý kostel a budovy proboštství a ženského konventu stály tehdy jako pouhé ruiny a jejich oprava přesahovala ekonomické možnosti zábrdovického opatství. Barokní literatura uvádí, že v devastovaném stavu zůstával větší kostel až do 17. století. Tím spíše překvapí, že i po raně barokní opravě a přestavbě si jeho exteriér zachoval ryze gotický charakter, jak dosvědčuje i rytina Filipa Kiliána z poslední čtvrtiny 17. století zaznamenávající nejdůležitější události v historii poutního místa ve Křtinách.

Rytina Filipa Kiliána - kliknutím zvětšíte
Rytina Filipa Kiliána